Dnešní meditace přinesla zážitek, který se mi nepodařilo zažít nikdy předtím. Byla to kombinace fyzických i mentálních prožitků, které mě přiměly přemýšlet o tom, jak hluboko může meditace vést. Tentokrát jsem měl pocit, že zavírám oči – ale ne jen fyzicky, jako to dělám vždy, když medituji. Zavřel jsem je „zevnitř“. Jak tohle popsat? Zkusím to.
Zavřené oči uvnitř zavřených očí
Když jsem se ponořil do meditace, cítil jsem, že už zavřené oči se ještě jednou zavřely. Najednou jsem vnímal větší tmu. Nebyla to fyzická tma, ale spíš pocit hlubšího vnitřního klidu, do kterého jsem se propadl. Čas se zdál, že zpomalil do takové míry, že téměř přestal existovat. A v tom zpomaleném čase jsem uviděl něco zvláštního.
Viděl jsem myšlenku
Byl to moment, kdy jsem doslova uviděl myšlenku. Nebyla to ale běžná myšlenka – byla to prázdná myšlenka, něco mezi hmotou, zvukem a obláčkem. Mohl jsem s ní pohybovat, jako bych byl uprostřed této myšlenky a zároveň ji mohl formovat, zkoumat. V tu chvíli mi došlo, že fráze jako „pohrávám si s myšlenkou“ nebo „čas se zastavil“ nejsou jen metafory. Bylo to doslovné.
Čas se nezastavil, ale extrémně zpomalil.
Myšlenka nebyla o ničem konkrétním, byla prázdná. A přesto, právě tato prázdnota v sobě skrývala obrovský potenciál. Pocit, že si doslova hraji s časem a s myšlenkou, byl neuvěřitelný. Bylo to jako zkoumat podstatu myšlenky, jako kdyby se čas zpomalil jen proto, abych ji mohl lépe prozkoumat. Bylo to naprosto pohlcující a fascinující.
Co je myšlenka? Co jsem to vlastně viděl?
Tento zážitek mě přivedl k hlubším otázkám o tom, co vlastně myšlenka je. Myšlenka není hmotná, je to něco, co vytváří naše mysl. Je to proces, který může být tak rychlý, že si ho většinou ani neuvědomujeme. Ale dnes jsem měl pocit, že jsem tuto myšlenku chytil v jejím syrovém stavu, než se stihla rozvinout do něčeho konkrétního.
Je možné, že tato prázdná myšlenka byla čistou energií? Něco jako potenciál, který čeká, až se naplní?
Z hlediska vědy jsou myšlenky elektrochemickými procesy, které se odehrávají v našem mozku. Když se zformují do jasného obrazu nebo konceptu, stávají se něčím konkrétním, co můžeme vnímat. A pokud je tato myšlenka dostatečně silná, zanechává v mozku stopu – stává se vzpomínkou.
Ale co když myšlenka, kterou jsem dnes viděl, byla jen prázdná energie, která ještě neměla tvar? Jakou roli hraje taková energie v našem vědomí? A co je ještě důležitější, co se stane s myšlenkou, která nikdy nedostane tvar?
Zpomalil se čas nebo jsem to byl já?
Kromě toho, že jsem si uvědomoval myšlenku, mě fascinoval i pocit, že se čas extrémně zpomalil. Může meditace zpomalit naše vnímání času? V okamžiku, kdy jsem viděl tuto prázdnou myšlenku, jsem měl pocit, že se všechno zastavilo – ale ne v absolutním smyslu. Spíše se čas protáhl natolik, že jsem měl nekonečně dlouhý moment, kdy jsem mohl pozorovat každý jeho detail.
Je zajímavé, jak meditace může ovlivnit naše vnímání nejen sebe, ale i okolního světa a času samotného.
Co teď?
Po této zkušenosti mi zůstává mnoho otázek. Je možné, že jsem se dotkl něčeho podstatnějšího než jen každodenních myšlenek? Je prázdná myšlenka začátek všeho? Je možné, že meditace nám otevírá dveře k hlubším úrovním vědomí, které v běžném životě ani netušíme, že existují?
Vím, že odpovědi na tyto otázky možná přijdou později. Ale dnešní meditace mi ukázala, že hranice mezi tím, co je uvnitř a co je venku, se může v meditaci rozostřit. Možná že právě tam, kde zavírám oči zevnitř, se otevírají dveře k těmto odpovědím.